13 dní v práci

Tak opět nastala ta chvíle. Chvíle, která mi už zcela zevšedněla a už mi to nedělá vrásky na čele. Výpověď z pracovního poměru. 13 dní trvalo než jsem si byl jistý svým odchodem. Celý ten proces kolem práce trval trošku dýl, ale zaměstnán jsem byl 13 dní. Bohužel opět došlo na má slova a na to, že nechci být součástí něčeho co mi nepříjde fér. Práce jako taková mi nevadila, řekl bych teda. Trošku mne štvalo že se pracovalo v noci, ale to jsem bral prostě tak, že nemám moc teď na výběr a zkousnu to. Dojíždět denně 204 km bylo taky trošku na palici, ale do práce jsem jezdil včas a tu cestu jsem díky dálniční jízdě a pohodlnému autu dával v pohodě. Jenomže pak se začaly ukazovat věci, který jsem zmiňoval v předešlém článku. Především tedy technická způsobilost vozidla a nevybavenost. 

Tankování zařizovala "majitelka" firmy, protože přeci si řidič nebude tankovat sám, protože by zcela zákonitě kradl tak stejně jako kradl ten jeden zaměstnanec, který už u nich skončil. Cítil jsem se trošku jako zloděj a neduvěryhodná osoba, ale tak dobrý. Zkousl bych to. Během našeho setkání jsme paní jednatelce nahlásili celou řadu závad a nedostatků vozidla se kterým jezdíme do zahraničí, včetně toho, že neobsahuje povinnou výbavu a že je třeba okamžitě tento nedostatek napravit, jelikož za tohle zodpovídáme na silnici my řidiči. Bohužel, večer jsem došel do práce a ani lékárnička ani hasící přístroj na palubě opět nebyli. Ok. 

Celá firma se točila kolem jednoho pána, který tak stínově vedl celou firmu, ačkoliv na sebe měl uvalenou insolvenci a před soudem se tvářil jako člověk, který nemá pomalu ani na chleba. Zatímco se vozil v autě tak za dva mega a vedl firmy s ročním obratem 80 milionů Kč jak sám říkal. Celé tohle podnikání sám označil jako nezbytně nutné a přišlo mu to zcela férové a morálně správné, protože mu přeci také jiní lidé ukřivdili a proč by si tedy on sám nemohl udělat život příjemnější. Důležité je si to řádně okecat a omluvit, že. 

O tom že jsem si za dva týdny na kartu nasbíral pár přestupků sice firma nemůže, ale i tak to byl důvod proč jsem nechtěl ve spolupráci dále pokračovat. Nebudu zde raději rozebírat jak k tomu došlo, protože je to moje karta a zaznamenává mou činnost. To že jsem se nechal stáhnout do nečeho co jsem udělal a je postihováno, je čistě moje osobní chyba a ponesu si za ni v případě nutnosti zodpovědnost. Jak se říká neznalost neomlouvá. 

No a tak jsem opět bez kšeftu a budu si zase muset něco najít. Lidem okolo už ani snad nebudu vysvětlovat proč jsem odešel, protože to bude úplně stejné jako bych jim nic neřekl. Většina lidí tohle nechápe a ani nedokáže pochopit. Je pro ně již společenskou normou, že lidi pro který se pracuje jsou podivní a mnohdy nepoctiví lidé, kteří v této společnost zkrátka jen a pouze zprostředkovávají to co všichni musí dělat a to zaměstnání. Bylo by přeci divné, kdyby vztah zaměstnance a zaměstnavatele byl o vzájemném prospěchu, růstu a oboustranně výhodném finančním zisku. Takhle to tady nefunguje. Všechno je totiž jenom taková iluze, které většina uvěřila a udržuje ji při životě. 

Takže vstříc novým zítřkům, tentokrát bohatší o další zkušenost s náklaďákem.

Profi řidičem v zemi se specifickým pracovním trhem

Brzy to bude téměř rok co jsem se rozhodl posunou laťku výš a začít si s dopravou nad 3.5t. Vyměnil jsem řidičák, rozšířil si obzory a poprvé sedl za volant něčeho co na silnici všechny sere, co je příčinou všech problémů na cestách, co parkuje kde nemá, co pomalu předjíždí jiný pomalu jedoucí vozidla na silnici. Už na profesním školení jsme byli školitelem zcela lidsky varováni, že jdeme do oboru plného policejní, legislativní a státní buzerace. Mohli jsme se svobodně rozhodnout školení opusit a získat tak zpět vynaložené finanční prostředky na toto školení. Ale já jsem se rozhodl jít do boje a přinést do tohohle oboru trošku slušnosti a zodpovědnosti. Už z praxe na dodávce vím, že v oboru dopravy podníká kde kdo a že je možné se setkat s takovými byzáry, že by ledackterý jiný obor mohl závidět. A tak výběr první firmy byl docela složitý, už jsem věděl kolik zmrdů v tomhle odvětví podniká a tak jsem se snažil najít to nejmenší zlo. 

A o tom to vlastně v Česku je. Musíte si vybrat to nejmenší zlo, které aktuálně nabízí trh práce. Musíte si zvolit sami, kolik svého života obětujete pro práci a věřte, že ve většině případů to je většina vašeho života. Respekt k času druhého člověka v tomhle odvětví neexistuje. Začíná to při plánování práce, pokračuje to přes aroganci zákazníků a jejich zaměstnanců, ostatních řidičů na silnicích a končí to u toho že prostě jste bráni jako otrok k realizaci firemních cílů. Někde je to lepší, někde chodíte po červeným koberci, někde vás berou jako nutnou součást jejich podnikání a moc se s vámi nikdo nebaví. Výsledek je stále stejný, řidič v České repulbice je neustále brán jako podřadný člověk a nikoho nezajímají jeho potřeby. 

Finančně si sice člověk může hezky vydělat, ale papírově je na tom ve skutečnosti velice špatně. Nebo si někdo myslí, že 21 100 Kč hrubého měsíčně je dobrá mzda pro někoho, kdo během týdne odpracuje klidně i 65 hodin i více? Kdo řídí kolosy vážící přes 40 tun? Kdo musí dávat pozor na všechny ostatní řidiče, kteří se na silnici mnohdy chovají tak jako by chtěli z tohohle světa zmizet a nemají koule na to si ustřelit hlavu? 

Já jsem osobně pro to, aby mzda byla mnohem vyšší a aby konečně čestí dopravci přestali využívat zahraniční stravné jako způsob odměny svých řidičů. Stravné slouží k pokrytí zvýšených nákladů při zahraničních cestách a primárně je určeno pro úhradu stravy. Proto je to stravné. U nás si však řidiče naučili na to že je to součást jejich mzdy. A tak češi zabalili paštiky, rohlíky a basu pivka na cestu do Holandska a prachy ze stravnýho ušetří. Na tom by nebylo nic špatnýho, člověk si chce v práci vydělat a pokud mu logicky výjde lépe ušetřit si pár kaček za to, že si raději uvaří či připaví jídlo sám, je to jenom vlastně jeho výhoda. Může si pak za ty peníze koupit něco jinýho a ušetřit si tak na něco hezkýho. Bohužel vychcaný český dopravce si to uvědomil úplně stejně a tak začal diety započítávat do mzdy řidiče. Tudíž pokud si někdo myslí, když vidí inzerát na řidiče a u toho garantovaný příjem třeba 50 tis Kč, že si ten řidič odnáší 50 tisíc domů a na výplatní pásce mu v kolonce čistá mzda svítí 50 tisíc tak je na omylu. Obvykle mu tam totiž přistane ve skutečnosti mnohem nižší číslo. A to třeba klidně 18 tisíc čistého. Zbytek je tzv. formou onoho stravného. Nějaký přesčasy, příplatky za práci v noci a podobně, tak na to zrovna zapomeň. 

Co to znamená? To znamená, že pokud dostane člověk třeba infakrt z těch dementů na cestách a skončí doma na lůžku. Tak s touhle mzdou na něho čeká nemocenská ve výši zhruba 524 kč denně. Takže bude člověk litovat toho že nechcípl na ten infarkt, protože smrt z hladu podpořená vydíráním exekutorů a podobné havěti je asi mnohem horší způsob smrti. O nějakých důchodech apod. vůbec netřeba psát, to je snad jasný. 

Jo jasně, můžeš se pojistit a kdesi cosik, ale proč kurva furt musím něco JÁ jako zaměstnanec vymýšlet, když to jde za hranicema úplně legálně? Proč mám být v práci měsíčně přes 300 hodin a pak papírově dělat 160 hodin za minimální mzdu? Když holanďan jde do práce za 17 euro za hodinu a dělá měsíčně půlku hodin? 

Protože jsme tady v ČR tzv. Specifický trh. Proto tady platíme třem zmrdským operátorům předražený služby v tristní kvalitě. Žereme tady žrádlo, který bych nehodil ani prasatům. Platíme tady daně státu, který je pak s klidem pošle do nějaké rozvojové země aby se tam střílela na poli se sousedem. Tihle zmrdi pak dostanou prachy od jiných podobně naladěných zmrdů a pro vlastní blahobyt a pohodu klidně na chvíli zapomenou, že tohle je fakt kurva špatně a klidně schválí, podepíšou či do novin poskytnou ten správný názor pro tu českou houbu, kterou tady ždímají. Fakt mne to tady začíná srát. 

Teď ještě zpátky k dopravě. Čekal jsem, že si polepším a technický stav takových vozidel bude na maximální možné úrovni a až na pár zahradních dopravců budou mít velký firmy auta v pořádku a všechno bude podle toho jak má bejt. Myslíte si že to tak je? 

Včera jsem nastupoval směnu do auta s čerstvou STK a vezl s ním do ciziny náklad. Takhle vypadalo. 

Prasklé čelní sklo. Nesvítící světla. Přední světla svítí asi tak, jakobych v nich každý večer zapaloval čajovou svíčku. Musíme jezdit na mlhovky, abychom v noci vůbec něco viděli. Návěs je na tom podobně, zadní pozičku si musím domýšlet. Hnus. 

O tom že má auto blbě ocejchovaný tachograf ani nemluvím. Jezdí mi to fakticky 95-97, ale na palubovce svítí 90 Km/h. Takže v tomhle ohledu všechno legal, až na to, že maximální dovolená rychlost vozidla je oficiálně 80 Km/h - tolerováno je 90, víc kamion jet nesmí a musí být omezovačem omezen na faktickou rychlost tedy těch max. 90! V žádném případě nemůže vlastní silou jet více než 90 - aby jste to pochopili, tak když to pustím z kopce tak klidně to auto pojede 110, setrvačností, auto ale pojede na neutrál, ale na rovině se sešlápnutým plynem se prostě vlastní silou nerozjede na víc než 90 Km/h. A to vytváří prostor pro další kouzla, kdy slyšíš jak se někam přeci dá dojet v takovém čase a proč ty to nezvládneš? 

Nebaví mne to, ale bohužel musím vždycky vydělat na tu chvíli svobody kdy nemusím trpět někomu tyhle zkurvený pracovní podmínky. Takže teď to musím chvíli zase vydržet, doufat že za to nedostanu nějakou velkou pokutu a nebo se nezabiju. Takový je asi život řidiče. 

A glitch in Matrix

A máme tu září. Opět ty pocity, jako kdybych opět měl jít zase usednout do školní lavice a poslouchat ty žvásty vedoucí k úplné poslušnosti. Nic takového se nestalo. Proces ochočení jsem nedokončil a stal jsem se tak trošku vlkem ve stádě ovcí. Proces debilizace lidstva se urychlil během krize s chřipkou a nejlepší marketingovou akcí firem prodávajících jedy. Řekl bych, že vrcholí krize existence svobodného člověka. Představa o otroctví je zcela změněna a dnešní otroctví je bráno jako svoboda a demokracie. Jaká demokracie do píči? To divadlo s nějakýma volbama? S nějakým volením si zástupců? Loutek? Zmrdů? Stačí přitlačit na pilu, zaplatit nějaký průzkumy, vydat pár článků, udělat pár reportáží, nasměrovat si to stádo kam je potřeba a proces demokracie je zpečetěn. Na to všechno dohlédne nějaké skvělá neziskovka, která tu je pro to aby nám tu naši svobodu nezávisle ohlídala. A když žádná není, tak ji vytvoříme, zadotujeme a necháme mladé vymrdané mozky z našich líhní otroků dělat svou práci. 

Hlavních rolí se ujali nejlepší herci a lháři. Vedou celé toto divadlo pro stádo tak úspěšně, že i občas já pochybuji o tom co jsem si myslel před chvílí. Neustálé útoky na naší individualitu, na naše rodiny, na vše. Spoustě lidí včetně mne nezbylo nic, když se ohlédnu tak z rodiny jako takové je rozbitý řetězec "pozůstalých". Ne že by ti lidé umřeli, ale... něco jim chybí. Těžko to soudit, teď je doba kdy je nejdůležitější ukočírovat sám sebe. Ideopolicie zakořeněná v DNA obyčejných lidí. Vymykáš se normálu, okamžitě tě na první dobrou sundá někdo z okolí, nebudeš respektován, nebudeš uznáván. Tvoje existence bude zpochybňována. Nastane ti ze života takové menší peklo, plné doporučení k tomu co máš či nemáš dělat a zkus se proti tomu bouřit! 

Mám takový pocit, že i tvorba obyčejných lidí se zcela omezila na pouhé minimum. Jak by také ne, když spousta lidí má deprese, existenční krize a bůhví co ještě. Internet zaplavila vlna "umění" na Instagramu, na TikToku a tak všeobecně tam kde lze získat pozornost lidí připojených k tomuto nástroji lidstva. Každý je závislý na sjíždění všech oněch neuvěřitelných informací, receptů, nápadů a všeho možného, že denně dokáže na takovém zařízení projebat neskutečné množství času. Ideální prostor k tomu aby to člověka dokázalo formovat. I já jsem tak trošku obětí. Jsem pevně zapojen do celého systému sociálních sítí a touha je číst a kontrolovat je neuvěřitelná. Dokonce je to taková závislost, že bych ji úplně s klidem přirovnal k jakékoliv jiné závislosti. 

Musím psát, musím psát a musím psát. Tohle může být dokonalý únik před celým tím světem rychlouspokojení sociálních sítí. 

Je to boj o existenci minimálně vlastního svobodného kreativního vesmíru ve vlastní hlavě. Nenechme se o to připravit! 

Protože jakmile skončí toto, bude pak už jen každodenní prázdnota vyplněná uspokojováním neustálých požadavků na vzrušení a uspokojení v podobě duševního krmení v podobě "nizkohodnotových krmných směsí pro tlupu otroků, kteří si vybudovali vlastní vězení ve kterém se sami hlídají. 

Týká se to nás všech!

Z deníku Moodyho obskurních zaměstnání

Dneska v noci se mi zdálo jak se opět proháním po soupravách vlaků ČD a nabízím vlažné instantní kafe, teplou Plzeň za 56 kč a bagety ze šuplíku vozíčku, jehož původní účel byl asi uplně jiný než k čemu byl užíván. Tak jsem se rozhodl vám tady napsat, jak to vlastně vypadalo a jak jsem se k této práci dostal.
Bylo to někdy v roce 2012. Blížil se konec světa, který byl naplánován na 21. 12. 2012. S vědomím tohoto jsem si v Praze hledal práci jako vzteklý, cíl byl jasný. Potřebuju zaplatit nájem, mít na pivo a taky něco k snědku. Musí mne to bavit. Nesmí to být žádná pičovina ve smyslu prodejů sraček, elektřiny atd. Nebudu dělat nikde ve fabrice, nebudu dělat v Mekáči. Takže moje hledání se základním vzděláním ve velkolepé Praze plné ukrajinců a jiných národů, kteří vzali jakoukoliv práci bylo celkem na hovno.
Když v tom se na prace.cz objevil inzerát na obsluhu minibaru ve vlacích ČD. Kontaktní osoba byla jakýsi Mr. Schusser a zaměstnavatel měl být jakýsi Staves s.r.o. No nic. Zkusil jsem tam zavolat, bylo mi sice jasné že uslyším to co vždycky, ale zkusil jsem to. Přecijenom prostředí dráhy bylo mému srdci blízké a hlavně spolubydlel jsem se strojvedoucím! Měli bychom hned o téma do debat navíc.
Zvedl to jakýsi týpek a skoro nic ho nezajímalo. Jen jestli mi bylo už osmnáct a kdy mám čas nastoupit na zkušební jízdu. Času jsem měl na rozdávání a tak jsem se domluvil na nejbližší možný termín. "Pozítří tedy v 6:30 na hlavním nádraží ,vedle kanceláře ztrát a nálezů."
No, nemohl jsem se dočkat.
Hned ten den jsem tam samozřejmě šel šmejdit abych v onen den trefil. Rozmlácené dřevěné dveře z prvního nástupiště. Na jedné z nerozbitých skleněných tabulek visí jasně napsáno: "Ztráty a nálezy". Nejrušnější nádraží v zemi. Ale je to jasné. Když člověk něco ztratí, zaručeně ví kam jít.
Když už nastal ten den, celý nervozní jsem přešlapoval už v šest na hlaváku. Na sobě jsem měl červenou košili, kterou jsem koupil v sekáči za dvacet korun. Byla to nutnost. Podmínka k nástupu. Žádné debilní požadavky jako loajalita, spolehlivost, zkušenost z raketového výzkumu SSSR apod. jenom červená košile! Tady není co posrat, říkal jsem si.
Rozrazil jsem dveře, vletěl do dveří hned vedle ztrát a nálezů a zůstal jsem v údivu. Minibarové království. Obří lednice. Obří pavouci a pavučiny. Smrad z cigaret. Kovová vůně mincí ve vzduchu. Za stolem seděl týpek asi přes 50.
"Dobrý den, já dnes mám přijít na tu zkušební jízdu, jak jsme se bavili."
Chlápek si mne změřil pohledem a řekl:
"Zdar, jasně pojď dál.... já jsem Jiří, říkej mi Baníček..."
No málem jsem se posral smíchy. Myslel jsem, že když odjedu z Karviné, tak už to nebudu muset poslouchat. Mýlil jsem se.
Kancelář byla jasně vybavena fotbalovými plakáty Baníku Ostrava.
Za chvíli se ve dveřích objevila moje kolegyně, která mne dnes bude celý den učit, jak prodávat kafe ve vlaku. :D Frajerka popadla minibar s chladícíma boxama a vyrazili jsme na nástupiště č.5. Tam už na nás čekal klasický rychlík v relaci Praha - Luhačovice.
Našim prvním úkolem bylo najít vůz 369, kde se mělo nacházet naše služební kupé. Ženská šla na jistotu, mezitím se po cestě pozdravila s vlakvedoucím a ohlásila mne jako zácvik.
Kupé jsme behěm chvíle osídlili a začala příprava samotného minibaru.
"Hele, tohle je výdejka, tady je napsáno co si všechno nafasoval. Takže si to zkontroluješ, případné chyby poznačíš sem. Chlapi sou občas lajdáci a tak někdy něco chybí a musíš to tam napsat, jinak to zacáluješ ze svýho. Tady jsou ceny pro lidi, tady po tebe. Kdyby si třeba dostal chuť na bagetu, nebo na pivo..."
S udiveným výrazem jsem se na ni podíval a zeptal se:
"Na pivo?"
"Jo, jasně na pivo...... za to tě tady nikdo nezabije."
Mezitím se vlak rozjel a hned po vyjetí z tunelů a rychlé zastávce v Libni jsme se vydali korzovat po vlaku. První dva vagony si obsloužila a ukázala mi triky jak projet vagonem s vozíkem vážícím tak tisíc kilo a nerozjebat přitom půlku vlaku, nezlomit si hnáty a tak. Průchody mezi vagony byly vysvětleny zvlášť.
Docela mi to šlo, vlak okupovali důchodci směřující do lázní v Luhačovicích a tak kafíčka a tatranky šly na odbyt. Před Olomoucí na mne přišel šok. Všechno jsme rychle sbalili a vlak jsme opustili. Čekal nás totiž vlak do protivky. Z Luhačovic do Prahy. S tím jsme měli jet do České Třebové.
Důchodci vracející se z lázní už neměli takovou kupní sílu a tak prodej jedné tatranky a ledového čaje byl úspěch.
V Městečku u nádraží jsme vystoupili abychom počkali na další spoj. Tentokrát opět ve směru Olomouc. Rychlík do Vsetína vypadal napráskaně a taky byl.
Po rychlém naložení a nástupu minibaru do vlaku jsme musei vyhodit několik lidí z řádně označeného služebního kupé. Moc se netvářili, ale předpisy jsou předpisy.
Do konce dne už to byla jenom rutina.
"Dobrý den, můžeme nabídnout kávičku, čaj, pivo, limo, bagetu?"
Nepřítomně vypadající cestující nejevili zájem. Občas se někdo rozzářil a udělal nám tržbu.
Na konci dne, přesně v 18:51 jsme dorazili zpět na Pražské hlavní nádraží a odevzdali vozík. Kolegyni bylo vyplaceno asi 1600 kč a tím zkončila má zkušební jízda.
V kanceláři bylo docela rušno, cigaretový mrak u stropu a několik podivných lidí. Byli to kolegové čekající na své noční směny. Odjezdy byly plánovány až cca. do odjezdu posledního vlaku směrem do Bratislavy (resp. Budapešti).
Moje kariéra minibaristy právě začala. :D :D
Byla to jízda, prachy byly docela slušný a musím říct, opravdu mne to bavilo. Tehda to na dráze ještě bylo takový anarchistický. Každej měl na párku a kazilo to jen pár blbečků, kteří snídali každý den předpisy. Mezi kolegy jsem měl nespočet individuí a musím říct, byli jsme taková spodina. Banda alkoholiků, nevzdělanců, gamblerů, zaměstnanců ČD - kteří ve svém volném čase jezdili s minibarem aby měli na automaty apod. Ale na druhou stranu musím říct, nikdo mi nikdy neublížil, nikdo mi nic zlého neřekl a víceméně jsem se všemi vycházel celkem v pohodě.
Celkem jsem se v této práci najezdil desítky tisíc kilometrů a užil jsem si nespočet dní za oknem vlaku. Bylo to jako splněný sen. Netrvalo to sice dlouho, protože rozpad této organizace byl cítit ve vzduchu už od mého nástupu, ale i tak jsem z této příležitosti vytěžil co nejvíce šlo! A věřte mi, bral jsem svou práci opravdu zodpovědně! Někdy až moc, když jsem obsluhoval cestující, kteří pak na oplátku pohostili mne. Třeba domácí slivovicí... :D :D

Holandská story den 2.

Včerejší noc byla docela záhul na moje nervy. Ulehli jsme do postelí někdy kolem 22. hodiny a na baráku byl poměrně klid. Řekl bych během 23. hodiny jsem usl. Né na dlouho. Ve 23:30 se rozrazily dveře baráku a dovnitř vtrhli sjetí spolubydlící. Samozřejmě jeden z nich si hned v obýváku, který je mimochodem za stěnou u mé postele, pustil nějaký posraný španělský seriál. Který pěkně hlučně zněl ke mně do postele.Do toho si o patro výš někdo pustil hudbu nahlas no a aby toho nebylo málo, kreténi se museli nahlas bavit někdy do půl třetí ráno. V 3:40 mne vzbudilo rachocení za dveřmi a někdo kdo potřeboval použít záchod, který je hned přes chodbu. Super.

Ráno jsme leželi asi někdy do 11. hodiny a to protože nás ve 12 čekal sraz s někým s agentury, kdo nás měl odvézt do továrny na sušenky. Rozmýšleli jsme se jestli zdrhneme včas, nebo nasadíme životy a přežijeme to. Rozhodnutí padlo. Hození mincí a naše životy budou teď trošku jiné. Továrna na sušenky je ve zkratce jedna dlouhá linka plná sušenek. Nic víc. Několik míst na balení, sklady a to je vše. Řekl bych že žádná extra složitá technologie se zde nekoná. Co by taky člověk chtěl, není to chemička ale výroba cookies.

Po prohlídce továrny a všeho jsme se konečně dostali k našim dopravním prostředkům. Hlavním lákadlem proč sem vůbec na všechno kývl bylo to, že dostaneme služební auto, se kterým si ve volným čase budeme moci volně cestovat po Beneluxu. (Samozřejmě za svoje). No, když jsme dnes dostali kolo, tak mne přešla prdel. Kurva. Do práce to je 5 km a to budeme muset každý den zvládnout tam i zpět. Plus shop, že jo.

Trošku jsme si ty kola dneska zajely a musím říct, že stačilo. Do rána minimálně.

Měli jsme dnes mít noční, ale plánování nám to změnilo a tak do konce týdne budeme mít ranní. Takže, jsme si aspoň zajeli na nákup a tak. Trošičku to tady prozkoumat.